Pod vedenim Bernarda Rezende vyhrává Brazílie jeden titul za druhým. "Po vítězství je třeba mistry vést k ještě většímu tréninkovému úsilí, jedině tak se posuneme dopředu", říká brazilský trenér.
Tento článek je překladem příspěvku trenéra brazilské reprezentace na konferenci v polské Bydgoszczy, která se konala v srpnu 2010.
Už dávno jsem chtěl přijet do Polska a zajít na volejbalový turnaj. Mým idolem byla polská reprezentace 70-tých let, její hráči byli mým vzorem. Stále analyzuji hru Gościniaka a také současných nahrávačů, hledám u nich inspiraci pro nejlepší řešení vhodných pro naši hru. Poprvé jsem byl osobně v Polsku v roce 2001 a rád vzpomínám na Poláky. Obdivoval jsem podporu od fanoušků, jejich nadšení a herní pojetí reprezentace.
Už 18 let pracuji u brazilské ženské nebo mužské reprezentace. Často jsem dotazován na to, jak vznikají reprezentační úspěchy. V Brazílii není mnoho školení, konferencí pro trenéry, ale tréninky jsou otevřené. Chtěl bych zdůraznit, že je třeba se oprostit od vlastního ega a stále se učit a zdokonalovat. Zvláště my trenéři „rosteme“ s úspěchy. Důležité věci vnímáme jako méně důležité, osobnost trenéra je vyzdvihována, ale o to nejde.
Jako trenér jsem měl mnoho nabídek a nejen volejbalových, ale u volejbalu jsem stále věrný. V Brazílii je přitom fotbal ikonou.
Nejdůležitější je pracovat dobře na tom, co ovládáte a pracovat s nadšením. Jestliže se jednou probudíte s myšlenkou, že se vám nechce na trénink, je třeba se zamyslet jestli nadále chcete být trenérem. Já velmi rád pracuji a často intuitivně. Chtěl bych být na vašem místě a poslouchat přednášky. Vždy se chci dozvědět něco nového.
U nás máme tréninkové plány připravené na delší časové období. Na konci každého dne se zamýšlíme, co bylo dobré a co se nepovedlo. Výsledky využíváme v dalších dnech.
Je mnoho témat týkajících se taktiky. Mnoho týmů hraje podobně jako Brazílie – rychle. Koncentrujeme se v naší hře na drobné technické činnosti, pouze v nich můžeme najít možnosti zlepšení. Proto celkovou pozornost věnujeme detailům.
Osobností družstva musí být nahrávači
Musí mít techniku, na něm budujeme družstvo a naši hru. Jaké musí mít nejdůležitější vlastnosti, které mu umožní číst hru soupeře? V prvé řadě musí to být osobnost, on rozhoduje v nedůležitějších momentech zápasu. V těchto chvílích však nemůže být primadonou, jeho úkolem je, aby hrál celý tým. Při jeho činnosti je nejdůležitější preciznost a patřičná síla, vysílení nesmí ovlivnit jeho výkon.
Musí být nepředvídatelný pro soupeře. Musí být jako brankař ve fotbale: první přijde na trénink a poslední odejde. Každý den se věnujeme rozvoji jeho osobnosti.
A nyní k nepředvídatelnosti. Musí být nepředvídatelný pro blokaře soupeře, kteří nesmí přečíst jeho hru.
Ruce nahrávače jsou velmi důležité, ale základním prvkem jsou nohy, které musí být včas na místě odbití. Základní úkol pro nahrávače je jednoduchý: musí být ve správné chvíli na správném místě.
Měli jsme dlouhou dobu do roku 2008 mnoho dobrých nahrávačů, poslední z nich byl Ricardo. Hrál velmi rychle a my jsme měli do této hry vhodné krajní hráče, kteří rychlou hru zvládali. Měli jsme smečaře jako Giba a Dante, kteří to uměli a k tomu levorukého hráče, který mohl hrát „svobodně“ z pravé strany a to byl základ naší hry. V té době jsme vyhráli mnoho zápasů, ale často to bylo o pouhé dva body v setu.
A zde nacházím celou podstatu tréninku. Je třeba trénovat pro tyto dva body. Body, které rozhodují o vítězství nebo prohře. Síla soupeřů je často velmi vyrovnaná a tyto dva koncové body jsou rozhodující. Pracujeme velmi tvrdě, ale jedině taková práce vám dá sebevědomí a jistotu k získání těch posledních dvou bodů, jistotu, že poslední akce bude provedena dobře. Jestliže tuto jistotu nemáte, objeví se pochybnosti a ty mohou způsobit, že ty body „neuděláte“.
Organizace hry musí být taková, aby z každého hráče vytáhla 100% jeho možností jak v tréninku, tak v zápase. Po tolika vítězstvích přichází pochybnosti, zda v tréninku máme znovu a znovu analyzovat jednotlivé herní situace. Trenér je od toho, aby hráče k tomu motivoval, aby vykonávané činnosti byly na špičkové úrovni.
Velmi často se mě ptají, kdo je lídrem družstva. A jak to v týmu funguje. V naší federaci, v našem svazu, v družstvu – ve firmě jakou jsme – má každý přesně vymezené cíle a úkoly. V naší organizaci je nejdůležitější družstvo. Zastáváme názor, že důležití jsou všichni.
Důležitým faktorem je to, čeho je dané družstvo schopné, jaké má možnosti a jakým směrem se má vydat. Lídrem je družstvo a je velmi důležité chránit jeho hodnoty a vážit si výsledků.
Měli jsme problémy s mladými, talentovanými hráči, kteří ukázali velký hráčský potenciál. Přišli z jiných ligových družstev, s jinými zkušenostmi a nechtělo se jim tvrdě pracovat. V takové situaci nastává úkol pro starší, zkušené hráče jako je Giba a Sergio nebo Murilo, kteří se pomalu stávají veterány. Ti musí ukázat mladým jak pracujeme a jaká jsou pravidla a cíle naší práce.
Chtěl bych charakterizovat starší hráče jako hráče, kteří vytvářejí tým.
Říká se, že mistry jsou ti hráči, kteří se po prohře dokáží oprostit od neúspěchu a vyhrát následující utkání. Myslím, že všichni hráči by po prohře měli chtít změnit to co se nedařilo a pracovat lépe, aby výsledek zvrátili.
Důležitější je hodnocení mistrů po vítězství než po porážce. Po vítězství je třeba mistry vést k ještě většímu tréninkovému úsilí. Pokud to dělají je to pro mne důležitý signál. Po vítězství dochází k uvolnění, média často zveličují výsledek. Po vítězstvích se snažíme být při zemi, jako před nimi. Snažíme se hledat něco nového, jít dopředu tak, aby výsledek „nevyšuměl“. Existuje něco jako „past úspěchu“. Trenér musí někdy vytvářet takové situace, ve kterých nejsou všichni spokojeni a v pohodě.
Vždy se učím z historie. Obdivoval jsem se polákům na MS 1974, kdy se stali mistry a jak následně pracovali na tom, aby vyhráli i OH 1976 a to proti tehdejšímu SSSR. Tehdy vyhrávali hodně těžkých utkání v poměru 3:2. Pro mě to byla lekce, akým způsobem se úspěch dá získat a zároveň to byla lekce jak je možné úspěch promarnit.
Pro volleycountry.com přeložil Jiří Mach a Belmondo.
