 Pozvánku do reprezentace dostal volejbalista Jiří Polanský (25), libero VfB Friedrichshafenu. Jeho první sezónu v zahraničí narušila operace zad. Velmi precizně vypracovanou slohovou prací popisuje své působení v Německu.
První zahraniční angažmá Příchod do klubu a začátek sezóny byl jen v superlativech. Nové věci ty já rád a tak jsem si užíval začátky plnými doušky. Zapadl jsem do koloběhu ve Friedrichshafenu lépe než jsem sám očekával. Jedním faktorem je to, že jsem se sem těšil. Zázemí a lidi kolem se jen těžko srovnávají s Čechami.
Začátek sezóny byl ve jménu spěchu a dohánění týmové spolupráce na hřišti. Věděl jsem, že zde si moc neodpočinu, že zdejší poměry za trenéra S. Moculesca jsou více než náročné. Věřil jsem a věřím, že za nějakým pokrokem je tvrdá práce a tak jsme se vydali na společnou cestu. Celá sezóna je zde poznamenána mnoha zraněními. Na začátku roku jsem přišel na řadu já s diagnostikou vyhřezlá ploténka L5 s1, 12 mm. Do této doby jsem se občas potýkal s občasnými problémy, ale velkou váhu jsem tomu nepřikládal. Asi měsíc mě zlobila kyčel a třísla. Nikoho nenapadlo, že by to mohlo pocházet od zad. Celou zimu jsem šel se svou výkonností postupně nahoru a ve chvíli, kdy jsem cítil, že to z hlediska volejbalu vypadá docela slušně, tak mě postihla tato rána. Byl jsem natěšený na domácí zápasy ligy mistrů proti Panathinaikos a Cuneu, protože se očekávalo více jak 4000 diváků a skvělá atmosféra, která je pro hráče něčím nepopsatelným. Dovoluji si to přirovnat k zážitku v Mercedesu CLS s 240 PS, který jsme měli půjčený na dva dny, aby jsme se vyřádili. Je to motor, který nás hráče žene dopředu.
Dva dny okolností k mému pádu, před zápasem Numancia Soria - Friedrichshafen (1 : 3)Odjezd autobusem do Curychu (1,5 h), čekání na nástup do letadla a místo 2h letu, jsem strávili v nepohodlných sedadlech o hodinu víc. Po příletu hned nástup do Minibusu a cesta 2,5h směrem k Pyrenejím. Jelikož jsme měli min. 2h zpoždění, tak po příjezdu bylo vše ve velkém tempu. Za 40 min už jsme v hale celý polámaní začali naplno trénovat. Všechno se to obešlo bez větších problémů a já jsem své jemné pobolívání zad přisuzoval k 11 hodinovému cestování v nepohodlí.
Ranní předzápasový trénink žádný problém, jen nás ošidili pěkně na světle. Příprava na zápas a rozcvička byla běžnou záležitostí. Jedna malá chybička se vloudila, při rozcvičení z asistentem, který je vždy strůjcem těžkých nahazovaných balonů, jsem při nekoordinovaném pádu cítil píchnutí. Vstal jsem a žádný problém. Asi po 20 minutách, kdy jsem lehce ztrácel tělesnou teplotu z rozcvičky, ucítil nehybnost, nemohl jsem se pořádně ohnout k zemi a při každém pohybu mě plotýnka vrazila kudlu do nervu. Věděl jsem, že je to fakt špatné a lehce jsem tušil o co by mohlo jít. Rozhodl jsem se, že zápas odehraji s maximální vůlí po vítězství. Masér se mě pokoušel narovnávat a uvolňovat zádové svalstvo. Nakonec mi dal diclofenac a popřál hodně štěstí. Takové bolesti jsem nikdy do této doby nezažil. Sotva jsem chodil, nemohl jsem se ohnout, ale pomohl jsem svému týmu k důležitému vítězství v lize mistrů. To byla taková malá náplast na problém, který právě začal.
Cesta zpátky byla noční můrou. Hned další den jsem šel k týmovému doktorovi. Vyzkoušel všechno možné, aby mě dal do pořádku. 3 dny žádná změna, tak přišlo na řadu Cétéčko. Naštěstí jsem všechno stihl v jednom dni. Rozhodnuto o mém dalším osudu bylo po 5 min. mé návštěvy u Neurochirurga.
Dvě cesty a postupné léčeníRehabilitace s výhledem na běžný život s občasnými bolestmi nebo operace s následnou rehabilitací předurčující další sportovní aktivity na vysoké úrovni. V tu chvíli jsem neměl moc na výběr, jelikož můj život je volejbal a pro ten jsem schopen platit velkou daň v podobě zdraví. Za týden už jsem ležel na operačním stole nevnímajíc okolnosti. 3 hodiny po operaci mě postavili na nohy a sledovali, jestli mé tělo funguje. Druhý a další den jsem musel ukazovat všem okolo, jak chodím a cvičím. Sestřičky byly na mě hodné, a tak pobyt v nemocnici nebyl nejhorší. Po týdnu mě rovnou převezli do rehabilitačního centra v Bad Saulgau, kde jsem strávil 3 týdny. Celý den jsem měl vyplněný různým cvičením, plaváním a měl jsem osobního fyzioterapeuta, který mě měl pod přísným dohledem. Jediné co mě hodně trápilo, bylo ranní vstávání a večeře do 18:15. A tak jsem si musel dohodnout, že si studenou večeři mohu brát s sebou na pokoj. Asi si dokáže každý představit člověka, který chce něco za normálních okolností nepovolené a ještě má problém se v němčině správně vyjádřit.
V klubu se mluví anglicky, takže věci kolem mého případu probíhaly z 90 procent v němčině za účasti mého slovníčku a mých domněnek. Avšak jakmile bych měl nějaký mnou nevyřešitelný problém, stačilo zavolat do klubu a oni by vše vyřešili. Asi se nedá srovnávat zdravotnictví a rehabilitace s Čechami. Po chodbě centra jsem běhal jak čipera, 2x denně v posilovně a na cvičení. Novináři se často starali o to, jak vše probíhá, a tak jsem měl párkrát na stole články, které mi připravila asistenční služba reha centra. Za ty tři týdny jsem měl 4x speciální trénink s volejbalovým míčem. Byla to taková malá prověrka toho, co za jakých situacích je přípustné a co ne. Podle těchto pokynů jsem se pohyboval jak robot. Velkým luxusem byl internet na pokoji (2 eura neomezeně) a velký pokoj srovnatelný se čtyřhvězdičkovým hotelem.
Sice to po některých stránkách bylo příjemné, ale domů do Friedrichsháfenu jsem se těšil jak malý kluk na Vánoce. Přeci jenom normální život mě naplňuje více, než hýčkání v rehabilitačním centru.
Zpátky ve FriedrichshafenuPo mém příjezdu mě všichni v klubu a fanoušci vřele přivítali. Program jsem měl přichystaný, a tak jsem se mohl dát hned do práce za cílem uzdravení. Obden akupunktura a masáže a volný přístup do moderního fitness centra. Mohl jsem si vybrat z programů posilovacích cvičení, samotného cvičení na strojích, sauny, masážních stolů a solária. Včetně kafe, čaje, kapučína a pitného režimu. V mých představách se těžko budu scházet s tím, co mi zde jsou schopni nabídnout.
Návrat na palubovkuBěhem celé regenerace se snažím o trénink základních volejbalových odbití v bezpečné pozici (prsty, bagr). Avšak návrat na hřiště v podobě hraní si nechám na začátek dubna. Bude li vše pokračovat tak jak do této chvíle, tak bych mohl být připraven na play off, které vrcholí v půlce května. Relativně dost času, avšak při tomto zranění se vždy počítá pouze čas a jen málo odvedená práce. Porušená nervová spojení člověk nedá dohromady za pár týdnů, vždy se to počítá na pár měsíců. Většina lidí se s následkama potácí celý život.
Věřím, že se vrátím do formy, kterou jsem měl před zraněním. Že se posunu ještě dál. Trpělivá práce na tréninku se mi zdá lehčí než trpělivá práce při zotavení. Když hráč začne dělat něco správně, tak odezvu vidí a cítí hned. V podobě rehabilitace je to běh na dlouhou trať, i když víte, že určité věci děláte správně.
A co bude dál...O mém dalším působení v klubu nemám ani ponětí. Ve chvíli, když jsem s volejbalem na bodě mrazu, tak ani z jedné strany není důvod tento problém řešit.
Myslím, že v klubu s mojí prací byli spokojeni, avšak bude záležet na mnoha okolnostech.
Přiznám se, že se mi u Bodamského jezera líbí. Jediná věc, s kterou tu nejsem spokojen je ta, že jsem 650 km od své přítelkyně Sandry, která hraje ve Vídni také volejbal. Od Silvestra není čas se domluvit na tom, že by jeden či druhý přijel alespoň na prodloužený víkend. Pro mě je každá cesta do 2 měsíců po operaci rizikem a Sandra má maximálně čisté volno 1,5 dne. Dalším protihráčem únava z cesty, která se samozřejmě promítne do výkonu hráče, a tak to do dubna musíme kousnout. Jsou to tvrdé daně, které platíme za náš styl života. Věřím, že se nám to na jiných věcech kladně odrazí.
Před nedávnem jsem dostal pozvánku do národního týmu, která je pro mě další motivací, avšak z toho moc radost nemá přítelkyně. Bude hodně záležet na mém zdraví, jak naložíme s 2 a půl měsíci volna. Určitě si na nějakou dovolenou a cestování čas najdem.
S pozdravem Jiří Polanský 
|
Hráči v zahraničí 
Chtěli bychom se s vámi setkat ke krátkému rozhovoru, bylo by to prosím ...
jsem rád, že i beachaři si tu něco přečtou. budu rád, za jakékoliv novin...
Ahoj,začínám patřit k pravidelným čtenářům i když jsem jen beachař,takže...