|
 Svou letošní sezónu jsem se rozhodla absolvovat v exotické volejbalové zemičce, ropou, koňakem a kaviárem oplývající.
Ano, je to nejvíce obydlené území Kavkazu – Ázerbájdžán. Po podpisu zajímavého kontraktu do třetího nejlepšího týmu tamní ázerbájdžánské superligy – IGTISADCHI BAKU jsem měla nemalé obavy. Jak se budu v tomto, pro mě neznámém, muslimském světě, cítit? Zvládnu to? Přece jen ženy zahalené od hlavy až k patě, muži sledující vás svým povýšeným pohledem na každém rohu. Neochota lidí vám pomoci. To vše jsem si představovala noc před odletem.
Jaké bylo mé překvapení, podotýkám příjemné, když si mě na letišti vyzvedl usměvavý manažer klubu i s řidičem, který mi pohotově přispěchal pomoci s mými zavazadly. Pryč jsou mé představy o zahalených ženách a pohrdavých mužích. Všichni jsou zde usměvaví a ochotní vám pomoci, je-li to v jejich silách a vy umíte rusky. Místní ženy chodí velmi elegantně oblečené a jsou-li vdané, tak většinou nepracují a věnují se chodu domácnosti. Muži i ženy zde volí většinou černou barvu, to je snad jediná věc, u které bych uvítala změnu . Jedna malá zajímavost pro mužskou část čtenářů - svobodné ženy zde poznáte podle neupraveného obočí :)
Ve dvoumilionovém Baku snad nikdo nechodí pěšky. Nejoblíbenějším autem je zde stará, dobrá Lada, ale bojuje se silnou konkurencí Mercedesů, Toyot, Land Roverů a dalšími motorovými miláčky většinou džípového provedení.
Dostala jsem nový byt s krásným vybavením asi 20 minut od centra Baku. Tento časový údaj se, ale mění z důvodů častých dopravní zácpy. Může se vám stát, že v zácpě strávíte i hodinu na jednom místě. Někteří řidiči tuto situaci vyřeší přejetím do protisměru a směle pokračují za svým cílem. Pokud je v protisměru také zácpa, nevadí, svým neustálým troubení a najížděním na ostatní vozidla se snaží protlačit k nejbližší odbočce nebo výjezdu. To samé platí pro kruhový objezd. Zvolí vždy nejkratší možnou cestu k výjezdu třeba i v protisměru . Přes všechny tyto dopravní výstřelky jsem za svůj pobyt tady viděla pouze dvě nehody.
Místní lidé si hodně považují svého pana prezidenta a celé jeho rodiny. Dá se říct, že ho uctívají. Jeho obrazy, sochy, ale i krátké sestříhané filmové záběry z jeho života promítané na billboardech, můžete vidět na každém rohu. Když hlava státu opustí svůj úřad a musí se přesunout, například na letiště, uzavřou se všechny hlavní ulice, aby mohl nerušeně projet.
Centrum Baku je rozdělené na Staré a Nové město. Já mám nejraději starou část města, protože na vás dýchne historie krásných památek. Nové město je velmi moderní, ale také hodně drahé. Dokonce tak drahé, že jsem se odnaučila dělat si radost zakoupením nějakého toho hadříku na sebe pokaždé, když na mě jdou chmury . Na každých pěti metrech je odpadkový koš. Jistě si říkáte, proč nám tohle píše? Vždyť je to normální. Tady ne. Odpadkové koše dál od centra nepotkáte. Odpadky se zde většinou hází rovnou na zem. I architektura dále od centra vám připomene, kde že se to vlastně nacházíte. Komplexy zděných domků na první pohled připomínající spíše garáže nalepené na sobě s malinkými okýnky, ale někdy i bez nich. Někdy vídám i "domky", které jsou slepené z toho, co se v okolí našlo. Prádlo pověšené na šňůře u prašné rozbité cesty. Před malým řeznictvím uvázané ovce, slepice nacpané v kleci, jako záruka čerstvé slepičí polévky či vajec. Obuvník sedící na štokrdleti před dveřmi svého domku čekajíc na zákazníka. Prodejna šicích strojů, které u nás vídám jen v prodejně se starožitnostmi. I to je Baku.
A teď něco k mému týmu.
Univerzitní tým IGTISADCHI BAKU je sestaven ze samých cizinek (Chorvatky, Brazilky, Běloruska, Bulharka, Turkyně, Japonka, Američanky, Ázerbájdžánka a jedna smečařka z Dominikánské Republiky) Doufám, že jsem na některou národnost nezapomněla. Hlavní jazykem je u nás angličtina. Někdy je to sranda, protože se všichni snažíme naučit alespoň nějaké to "důležité" slovíčko (většinou sprosté) v každém jazyce. Jde nám to a děláme pokroky . Trénujeme dvakrát denně. Ráno posilovna spojená s tréninkem podání a příjmu. Někdy potrénujeme i individuálně, kdo co potřebuje. Většinou, ale neskáčeme. To jde po ránu dost špatně a nikdo si přece nechce ublížit . Po dopoledním tréninku máme společný oběd. Ten je vesměs každý den stejný, ale lepší než drátem do oka. Nemusíme se zdržovat vařením (zase se to nenaučím) a můžeme tak déle mezi tréninky odpočívat.
Naši řidiči jsou vůbec to nejlepší tady. Sváží nás každý den na trénink a když je potřeba udělat velký nákup, zastaví nám u supermarketu a ochotně nás doprovází s tím, že nám po celou dobu nosí košíky a poté i plné tašky s nákupem. A to jen proto, že nás mají rádi. V popisu práce to určitě nemají :)
„Bakuánská superliga“ se hraje jen v hlavním městě a účastní se jí sedm týmů (Rabita, Azerrail A, B, Igtisadchi, Lokomotiv A, B, Baki). Hraje se každý víkend v jedné společné, velké hale. Přes týden trénuje každý tým ve své. Můj tým se také účastní CEV poháru. To je také jediná možnost jak se z hlavního města Baku dostat ven a na chvíli uniknout z toho stereotypu a pro každého je to jako malý svátek.
|
