Když se mi podařilo odejít z české extraligy, říkala jsem si, tak a teď mě tady pár let neuvidí. Sem se vrátím nejdřív na konci své volejbalové kariéry. Ale jak se říká, nikdy neříkej nikdy!!! Po třech letech strávených v krásném hlavním městě Rakouska Vídni jsem se vrátila zpět do Čech. Hlavním důvodem bylo, že jsem se chtěla zúčastnit mistrovství světa v Japonsku a Přerov mi jako jediný klub toto umožnil a vytvořil mi dobré zázemí po dobu šampionátu. Vždycky jsem si myslela, že být členkou národního týmu pomůže při hledání nového angažmá, ale kvůli nešťastné době konání šampionátu tomu letos tak nebylo.

Uběhlo několik víkendů a pozice Břeclavi v tabulce první ligy se nezměnila. Již jsme si zvykly na předposlední místo, ale tentokrát se o počet čtyřiadvaceti bodů dělíme ještě spolu s Uherským Hradištěm a Opavou. (což je fakt v pohodě)

Zajímavé :-) Po náročné sezóně TJ Lokomotivy Břeclav v druhé lize, kterou neustále doprovázely zdravotní potíže, dostal tento ambiciózní tým možnost hrát soutěž, o které se nikomu z účastněných snad ani nesnilo. Lokača se z kraje dvojky pod vedením trenéra Rudolfa Baránka a jeho pravé ruky Ivana Rylicha dostala během několika let až k nedohlednému cíli a to do první ligy. Od loňského roku došlo však ke změně trenéra – místo Rudy převzal ze zdravotních důvodů štafetu a jestřábí dohled nad družstvem jeho syn Petr Baránek. (můžete ho znát z Vranova, kde mnohá léta působí v týmu Mrzáků)

Tak a je po všem. Tři měsíce potu, dřiny, odříkání, menších ponorek a konfliktů, ale i skvělých zážitků u rychlých špuntů. To vše se smrsklo do necelých tří tydnů na MS v Japonsku. Pocity jsou smíšené.

Po nekonečném období plném tréniků, zápasů, spánku, jídla, odříkání (pivo, víno…), konfliktů a pár hezkých chvilek (na lůžku), blíží všemi očekávaný odlet do Japonska. Nervozita stoupá, forma klesá, ponorka pomalu přeplouvá do stavu otupění. Co nás tam čeká a nemine? Jisté je jen to, že máme odehrát 5 utkání ve skupině, ale zbytek…Bůh ví…

Čas plyne jako voda a naše příprava se pomalu dostává do závěrečné fáze. K vyladění formy nám slouží přátelská utkání a turnaje. Na jeden takový jsme se vypravily do polských Katowic. Konal se zde druhý memoriál Agaty Mroz, která prohrála svůj boj s leukémií. Turnajem se tedy nesla i trocha nostalgie.

Tréninková a zápasová vytíženost v uplynulých týdnech ochromila naše mozky a těla natolik, že jsme nebyly schopny společnými silami vytvořit a zformulovat ani kousek toho, co se tu mezitím odehrálo. Tak tedy až nyní. Nutno dodat, že náplň soustředění je naproti předchozímu srazu v Tatrách jednotvárnější. Jinými slovy, na programu je trénink případně zápas, jídlo doplněné o spánek, odpočinek a všeobecně čas strávený na pokojovém lůžku.

Pojďme se tedy podívat na žebříček 10-ti věcí, které frčí na repre.