Když se mi podařilo odejít z české extraligy, říkala jsem si, tak a teď mě tady pár let neuvidí. Sem se vrátím nejdřív na konci své volejbalové kariéry. Ale jak se říká, nikdy neříkej nikdy!!! Po třech letech strávených v krásném hlavním městě Rakouska Vídni jsem se vrátila zpět do Čech. Hlavním důvodem bylo, že jsem se chtěla zúčastnit mistrovství světa v Japonsku a Přerov mi jako jediný klub toto umožnil a vytvořil mi dobré zázemí po dobu šampionátu. Vždycky jsem si myslela, že být členkou národního týmu pomůže při hledání nového angažmá, ale kvůli nešťastné době konání šampionátu tomu letos tak nebylo.

Ale o tom vám psát nechci. Chtěla bych vám popsat můj život mezi Přerovskými zubřicemi - Tento nápis zdobí naše mikiny a sem tam možná vzbuzuje respekt, nebo spíš záchvat smíchu?? Myslím že obojí:-) Můj život se nijak nezměnil od předešlých let. Dvakrát denně trénink, dvakrát v týdnu posilovna.

V pondělí nás trenér většinou „zakilluje“  fyzičkou. Slovíčko“zakillovat“ mě  nejspíš provede celou sezonou. Znamená: zničit, zabít, zneškodnit…prostě jakýkoliv stav neslučitelný se životem. Mezi trenérovy oblíbené killovací praktiky patří běh, skákání přes překážky a medíky. V úterý, když se trenérovi zdá, že toho pořád nemáme dost, ještě nějaké to cvičení na fyzičku vymyslí. Většinou přijde na řadu pro mě moc oblíbená činnost - vybírání v poli. Přes moji velkou, ale opravdu velkou snahu vyvolají mé zákroky v poli, jak u trenéra, tak u spoluhráček záchvat smíchu. Nevím proč. Vždyť mám při své výšce necelých dvou metrů tak ladné pohyby :-)

Mezi tréninky si skočíme s nejhladovějšími zubřicemi na obídek do „oblíbené“ restaurace, jejíž název nemohu zveřejnit, páč by to bylo reklama. Obsluha na této restauraci je někdy tak nepříjemná a jídlo vypadá lépe než chutná (v lepším případě), že vám ten název prozradím, aby jste se této restauraci mohli obloukem vyhnout. Její výhodou je dobrá poloha – deset minut pěšky od haly a pět minut od mého bytu. Ano, na Florii chodíme, protože nás naše zakillováné nožičky dál nedonesou. Po obídku se s holkami odvalíme do našeho bytu, kde bydlím se svojí spoluhráčkou Ivanou Cebákovou, které nikdo neřekne jinak než Veverka! Tuto přezdívku si vysloužila podle slavné veverky z doby ledové. Místo za oříškem běhá za míčem a má u toho podobné grimasy a vydává  podobné zvuky. Bydlíme v bytě dva plus jedna. Obě jsme společenská stvoření a tak jsme nechtěly bydlet samy. Je to u nás jak na Václaváku. Některé spoluhráčky dojíždí a tak často zajdou na kafe spojené s klidem na lůžku.

Každou středu přibalíme do batůžku plavecké brýle a plavky a po druhé tréninkové fázi vyrazíme do místního bazénu zvýšit si naše sebevědomí co se týče celulitidy. Po vyplavání, vybublání se ve vířivce skoukneme místní exempláře a jdeme se raději ještě vypářit :-). Když máme po bazénu ještě sílu, zajdeme na Labuť. Labuť nám dává křídla; doslova ta nejšťavnatější, nejvoňavější, křupavá kuřecí křidélka. Jednu plzničku na spaní a rehabilitace je dokonána. Po zápasech, pokud není domluvené posezení u piva, vyrazíme my náplavy domů obšťastnit své blízké svou přítomností a strávíme s nimi volnou neděli. A v pondělí hurá se zase „zakillovat“.