V Rusku jsem potkal dva trenéry. Jeden vcelku pohodář, to byl ten na Sibiři, ale druhý těžko říct. O něm se dnes rozepíšu. Jeho jméno je Sergey K. Shlyapnikov. Říkejme mu "můj trenér". Nebyl to pouhý trenér, ale také prezident klubu, manažer, trenér... stručně řečeno vládce volejbalové Jaroslavle.

První setkání s mým trenérem proběhlo na letišti v Moskvě. Usměvavý statný chlapík, který měl zájem komunikovat. Celou cestu autem mi povídal o svém volejbalovém klubu, jaké má cíle, o mém působení v týmu. Cesta byla příjemná, trenér otevřený, přátelský. Již dříve jsem se dozvěděl, že pod jeho vedením vyhrála ruská juniorská reprezentace několikrát mistrovství světa i Evropy. Udělal na mě dojem "Pana" trenéra.

První soustředění jsme absolvovali bez něj, měl povinnosti u reprezentace. Po příjezdu z našeho výcvikového tábora, kde jsme si pěkně zaskákali, nás čekal přátelský zápas s jeho juniorským výběrem. Jeho svěřenci hráli dobře, byli jako ze železa. Mě po dvou setech stáhl, ať si odpočinu. Nečekal jsem takové "milé" jednání. Ovšem netušil jsem, že to bylo naposled!

Jakmile nás můj trénér převzal po skončení u reprezentace, karta se obrátila. Najednou jsme byli všichni lenoši, co nechtějí pracovat. "Jezdíte si v Mercedesech, lítáte letadlama, žijete si tu jak v čokoládě", byla jeho velmi oblíbená ruská slova.

Před každým tréninkem nás čekal nástup do řady a už to šlo. "Ty volejbal neumíš, ty už si starej, tobě se nechce, ty se volejbal nenaučíš"... přecházel nás jednoho po druhém a promlouval nám do duše. A tak to šlo dokola po celou sezonu. Nevynechal jediný trénink, aby si toto "školení" neodpustil. Já jsem dostával obzvlášť do těla, protože jsem byl cizinec a cizinec musí tým táhnout.

Každý zápas byl rozhodující, buď oni nebo my. V Rusku se hraje o peníze a soupeři nám výhrou kradli naše peníze. Několikrát za sezonu jsem byl na koberečku. "Ještě jeden takový zápas a pozítří jedeš domů," byla jeho slova po prohraném zápase (hráli jsme dvojzápasy). Nezáleželo jak jsem hrál já, ale tým prostě prohrál. K dalšímu zápasu jsem nastupoval s tím, že neznám bolest a druhého musím zabít, zničit. Nic jiného nepřicházelo v úvahu, při představě co mě čeká po (prohraném) zápase.

Když můj trenér vstoupil do haly byl smyslů zbavený. Nejeden člověk by měl z jeho rozčilování, křičení a vyhrožování infarkt. Pochopil jsem proč jsou v Rusku volejbalisti jako "studení čumáci". Při trénování s mým trenérem nešlo projevit emoce. Úsměv na spoluhráče znamená, "tak ty mi to flákáš - budeš trénovat víc!" Jakýkoliv projev bolestí - :ty už nemůžeš, jsi slabý, já ti to pořád říkám."

Po třech měsících se ze mě stal "hráč s tváří pokeru", který neprojevuje navenek žádné emoce. Svého ruského trenéra jsem doslova nenáviděl.

Pravda je ale taková, že pod jeho vedením má tým úspěch, protože dokáže svým chováním vyždímat z hráče maximum. Skončili jsme na 9. místě ruské Superligy. A byl to úspěch, když vezmu, že tým byl extrémně mladý. Sergej Grankin, nyní první nahrávač ruské reprezentace měl tehdy 18 let.