FIVB kalendář na sezonu 2011 je nějaký ten pátek na světě. Začíná se v Brazílii a následuje Čína, pak Čína, zpátky do Evropy a zase do Číny. No a aby té Číny nebylo málo, koná se tam i Univerziáda. Není se až  tak čemu divit, protože Čína patří k beachvolejbalové velmoci.

V ženách si z OH v Pekingu odvezli dvě medaile a čínská federace nepatří mezi ty chudé. Přesto, že se nám v Číně zatím vždycky dařilo, nemáme k ní pozitivní vztah, ba naopak. Je to samozřejmě jen náš pocit a ještě pořád doufáme, že se časem třeba spřátelíme. Zatím je to ale neoblíbená destinace. Hned Vám vysvětlím proč... Tak zaprvé, letí se tam strašně dlouho. To, že nelétá žádný přímý let z Prahy, to už jsme si zvykli. To totiž nelétá skoro nikam, kam my potřebujeme. Takže nejdříve musíme do Londýna, Amsterdamu či Paříže. Pak nás čeká 11 hodin v letadle, které má místo na nohy tak akorát pro 150 cm velikého Číňana. Začátek ještě ujde. To se totiž nosí pití, po pití se nosí jídlo a pak zase pití. To nás všechny baví, ale zaplácneme tím maximálně dvě hodiny. Zbývá dalších devět.  Je na řadě časopis, knížka, mp3. V lepším případě film, pokud je kde na něj koukat. Všichni se pokoušíme usnout, ale to se moc nedá.

Kikča nerada létá. Už je to sice lepší, ale musí sedět u okýnka a co půl hodiny "prudí‘‘s tím, že je něco špatně a že teď už určitě padáme. Simon je po všech svých operacích zad a kolen rád, že vůbec sedí a radši se moc nehýbe.  No a já pravidelně vyfasuji do blízkého okolí někoho, komu smrdí nohy, strašně chrápe a podobně. Jako bonus sedíme často v poslední řadě u záchodku, takže tam furt někdo pochoduje.  Dál už to radši nebudu rozebírat. Každopadně když už se po X hodinách a dalším přestupu v Číne vyploužíme oteklí a nevyspalí z letadla, chce se vám všechno, jenom ne trénovat.

Nejdříve ale musíme zjistit, proč nám ani po půl hodině nepřetržitého hypnotizování pásu nepřijelo ani jedno zavazadlo. Najít někoho, kdo by nám alespoň trošičku rozumněl a tím pádem nám mohl poradit, kam máme jít, je nadlidský úkol. Když s našimi pasy nějaký čínský úředník na dvacet minut zmizí, začínáme být trochu nervózní.  Naštěstí Simon skvěle ovládá řeč "rukama nohama‘‘, takže se po krásné hodince a půl dozvíme, že naše všechnyvěci někde zůstaly. Kde, to sice nevědí , ale zato určitě vědí, že tadynejsou. Opravdu??? To jsme nevěděli:-)

Resignovaně odjíždíme na hotel, kupujeme na recepci alespoň kartáček na zuby a jdeme radši spát. Simon další den na letiště musí dojet, aby věci vyzvednul, protože něco jako ,,odškodnění‘‘  za způsobenou újmu a dovoz na hotel v Číně vůbec neexistuje!

Po dlouhé a náročné cestě nám vyhládlo, tak jsme zajeli do města. Objevili jsme poměrně slušně vyhlížející restauraci a těšili se, že se konečně pořádně najíme. Simonova kachna v coca colové omáčce a moje sweet and sour chicken byla jen hromada kostí s troškou masa. Nedalo se to jíst. Tak jsme dorazili Kikčino rizoto, zaplatili hromadu peněz a naštvaní se odebrali do supermarketu a zpátky na hotel. Jídlo je obecně v Číně dost hrůza. Vozíme si zásoby jídla a stejně máme pořád hlad.

Po volejbalové stránce to je prvních pár dní taky utrpení. Vedro, dusno a časový posun nám opravdu dávají zabrat. První den jsme tragický, výskok 2 papíry, dvě výměny a musíme jít pít. Navíc v dobu, kdy začínáme trénovat, což je místního času kolem 10, jsou v ČR přibližně čtyř ráno. Podle toho to taky vypadá. Proto radši jezdíme o pár dní dřív. Zatím to vždycky nakonec všechno dobře dopadlo. Uvidíme letos.

To jsou naše zážitky jen tak na okraj. Abychom se na tuto náročou "čínskou‘‘ sezónu připravili, odjeli jsme na třítýdenní přípravu do JAR do Kapského Města. Následuje halové MČR a dalších 10 dní na Fuertaventure. Plán máme nabitý a Simon nám dává do těla.

Markéta a Kristýna